V technu se děje spousta zajímavých věcí, o tom už jsem psal. Dnes přidávám rozhovor, který se zabývá samotnou podstatou téhle hudby - opakováním.
Že je techno založené na opakování pro vás asi není příliš velká novinka. Zejména u techna ovlivněného minimalismem, které je charakteristické jen velmi malými změnami v dlouhých časových úsecích, může opakování působit na první poslech monotónně a nudně (zkuste sami níže). Málokdo proto považuje techno za poslechovou hudbu. Dle mého názoru je to ale přesně naopak – dobré techno je zejména poslechová hudba. Odhalení detailů vyžaduje pečlivý opakovaný poslech. Jen ten odhalí často složitou strukturu, kterou do skladby tvůrce skryl.
Tuto myšlenku rozvíjí v následujícím rozhovoru také německý producent Monolake. Rozhovor nazvaný About Repetition s ním vedl Andrew Cooke již v roce 2005, ale na jeho údernosti se vůbec nic časem neobrousilo. Text jsem přeložil se svolením autora, originál je dostupný zde.
Jaké přednosti má opakování?
Při opakování je možné se zaměřit na detaily. Hudbu lze zkoumat jako sochu spíš než jako proces. Opakování je komplexní záležitost, elektronická smyčka nabízí velmi odlišné kvality než skladba pro piano zahraná živě pianistou. Opakování je svět sám pro sebe, kde je obtížné vytvořit něco, co i při neustálém opakování zůstane dostatečně zajímavé. Tento typ hudby klade na tvůrce značné nároky, jelikož znovu a znovu obnažuje každý detail jeho práce.
Jaké má naopak nedostatky?
Opakování občas nudí, což je samozřejmě pravda u řady skladeb. Navíc ho jde velmi snadno dosáhnout pomocí počítačů, takže se setkáváme se spoustou neoriginálních variací na toto téma. Jedna smyčka, které se opakuje pět minut, zasluhuje stejnou pozornost jako pětiminutový úsek bez opakování.
Existuje několik druhů opakování – částečné, manipulativní atd., ale jen některé funguje. Je to pravda, nebo to funguje vždy? V čem vězí tajemství úspěchu?
To záleží na publiku. U taneční hudby je opakování nezbytné a dobré taneční skladby musí obsahovat repetitivní prvky. V koncertním prostředí je ale potřeba přidat mnohem více detailů a změn. Ve své vlastní hudbě kombinuji opakování s drobnými změnami na povrchu s proměnlivými motivy na pozadí. Tím se snažím dosáhnout kvality, která funguje v obou kontextech. Opakování velmi dobře funguje také v případě, kdy ho dáte do kontrastu s něčím, co se neopakuje. Pauza například je v mnoha žánrech základním protipólem jakýchkoli beatů.
Reakce veřejnosti na opakování a minimalismus jsou rozporuplné. Často se hovoří o nudě, odosobnění a lidé jsou z toho frustrovaní. Proč někteří lidé vnímají opakování kritičtěji než ostatní?
Schopnost rozlišit dobrou a špatnou hudbu vyžaduje pečlivý poslech. Hodnota umění založeného na opakování je v detailech a jeho často jednoduchá forma může v nepřipraveném pozorovateli vyvolat mylný pocit, že i podstata tohoto umění je takto jednoduchá. Je pravda, že spousta mizerné taneční hudby, která se kolem vyskytuje, na pověsti tohoto žánru příliš nepřidává. Jsem ale přesvědčen, že kdokoli si poslechne například skladbu Music for 18 Musicians od Steva Reicha, bude souhlasit, že jde o úžasnou hudbu.
Lze hovořit o negativním vlivu opakování? Jde jít za hranici únosnosti?
Pokud nepoužijete nějakou variaci, opakování bude vytvářet napětí, což může být po chvíli skutečně otravné. Záleží ale na typu opakování. Tikání hodinek začne mozek po chvíli ignorovat, protože jej přestane vnímat jako pohyb, ale udělá z něj statický prvek. Podobné přijetí je ale třeba u samplu s lidským hlasem velmi nepravděpodobné.
Nepřeceňujeme sílu opakování? Jsou tvary, barvy a zvuky lepší a příjemnější, pokud je opakujeme?
Pro mě je perfektní smyčka něco statického a monumentálního. Nejvíc mě baví, pokud má opakování meditativní charakter, stejně jako nějaký rituál, pokud je dobře navržené a promyšlené. Proto musí být vnitřní síly opakování jaksi v rovnováze. A tím se dostáváme zpět k tanci, protože i pohyb v tanci musíme ukončit, abychom ho mohli zopakovat.
Opakování dostalo nový impuls, když se rozšířily počítače. Zastánci tradičních metod se samozřejmě bouří a poukazují na anonymitu a neosobnost v dílech na nich tvořených. Přispěly počítače k lepší kvalitě hudby?
Opakování se stalo jednoduchou záležitostí. V klasické minimalistické hudbě je ale pod viditelnými cykly vždy skrytý narušující či proměnný prvek. Hra každého hráče se v čase vyvíjí, často se jednotlivé úseky prodlužují, do hry pronikají drobné variace apod. Když skryté prvky chybí, hudba tvořená pomocí sekvenceru je plochá a nudná a není divu, že působí anonymně a chladně. Je ale jasné, že i pomocí počítačů lze vytvořit velmi komplexní hudbu, která všechny důležité elementy obsahuje. Tvůrce si toho musí být vědom a ideálně by to měl do díla otevřeně promítnout. Neřekl bych, že počítače tvorbu hudby usnadnily, spíš posunuly hranici potřebných dovedností.
Co opakování vyžaduje od diváka a posluchače?
Hlavně čas. Funguje totiž pouze v případě, že se dostanete do takového stavu, kdy začnete vnímat i velmi jemné změny. A mohou to být jak reálné změny v hudbě samotné, tak změny ve vašem vlastním vnímání.
Foto: Jimmy Mould, Fabric, London, 2012
PS. Jako test zkuste tuhle skvělou jedenáctiminutovou klasiku od Studia 1, která vyšla už v r. 1996. Chce to pevné nervy, ale ta skladba patří k mým all time favourites už několik let a přesně vystihuje nutnost pohrát si do detailu s několika vteřinovým úsekem, pokud ho máte poslouchat tak dlouho, jak o tom hovoří Monolake.
Žádné komentáře:
Okomentovat